❁❁ Border teriér Bertík ❁❁

Blbnu si tak s bráchama a sestřičkama, když si mě vezme mamka bokem a říká, že odcházím za svými lidmi, že každý pes jednou od mamky odejde do své rodiny. Bezva, těšil jsem se. Vzal si mě člověk a odnesl mě starší paní jako dáreček, ať prý není sama. Byl jsem rád. Těšil jsem se na běhání, balónky a tak, že budu spát v posteli a mazlit se a běhat a skákat a zase běhat a zase skákat.Mazlení, dobrotek a hraček jsem měl mooooc. Rád jsem se pusinkoval. Jenže paničku bolely nožičky, tak se mnou nemohla moc ven. Jenže mně to chybělo. Potřebovl jsem někde vypustit páru. Jenže nebylo jak. Když paničku moc nebolely nohy, šla se mnou ven, ale já byl rád, že jsem venku, tak jsem ji tahal. Sám jsem ale nevěděl, jak se venku chovat, moc jsem to tam neznal. Většinou jsem doma čůral na noviny. Pak už pořád.Tak jsem venku tahal, protože jsem chtěl běhat a zároveň jsem měl strach a chtěl utéct, protože všechno bylo hrozně cizí. Zlí lidé, zlí psi, auta, kola. Fuj. Raději jsem je zaháněl od sebe pryč. Kousnu je dřív, než kousnou oni mě! Tak se to přece dělá, ne? Panička už měla strach mě venčit, i nožičky ji bolely čím dál víc. Tak co se mnou prý ... Pak ale našla jednu hodnu paní, která slíbila, že něco vymyslí. Jediné řešení bylo najít nějakou pěstounku, která by ale musela souhlasit, že si takového poděsa jako já vezme. Pěstounka souhlasila.Loučeni s paničkou bylo hrozné, ona brečela, já jsem brečel. Byla to to jediné, co jsem znal a měl jsem o to přijít. Naložili mě do auta, kde jsem se klepal strachy. Vyložili mě u domečku a klepal jsem se pořád. Cizí hrozivé místo, cizí pachy. Plno psů a koček. Mám se bránit nebo schovat? Co když mě pokoušou. Nic, aspoň zavrčím, aby se nepřiblížili. Koukali na mě jak na zjevení, jestli jsem normální. Něco si mezi sebou štěkli, rychle mě očuchali a šli pryč. Říkali něco o tom, že potřebuju čas a musím se rozkoukat. Vůbec si mě nevšímali a jájsem za to byl rád. Pozoroval jsem je a časem jsem zjistil, že mi asi nic neudělají. Přestal jsem být ve střehu a přestal jsem se je ze strachu snažit kousnout. Pořád se ale bojím, když je kolem mě rozruch. Pes nikdy neví, kdy po něm někdo skočí Jsem moc rád, když je kolem mě všechno v klidu a bez většího rozruchu. Ale i na ten si pomalinku zvyká.
Zvykl jsem si, že mi neublíží kartáč, že je to naopak příjemné, nechat se česat. Nučil jsem se moc netahat na vodítku, ale jsem strašně zvědavý a musím si všechno očichat. Musím prostě dohnat, co jsem zameškal. A že toho je! Na lidi si musím pomalinku zvyka